|
Ten pán se rozhodl prožít tiché
odpoledne kdesi za Palackého
mostem. Všiml si ho ale Jakub
Schikaneder a to tiché odpoled-
ne prodloužil už téměř na celé
století.
|
Část toho, čemu se říká vídeň-
ská secese nebo přímo Wiener
Werkstätte se dělala v Čechách.
Vídeňský obchodník Ernest
Wahlis koupil na severu Čech
keramickou továrnu a začal tam
dělat opravdu noblesní věci.
Černobílá dóza je něco jako ke-
ramický šperk.
|
Stopy bříšek prstů a hrany
špachtle ve ztvrdlé sochařské
hlíně. Žádné zprostředkování,
přímo. Pět úvah o přesném
sklonu hlavy, pět úvah o tvaru
pláště a poloze štítu, pět po-
kusů o uchopení symbolu. Pět
svatých Václavů Jana Laudy.
|
Ve Francii doznívala revoluce,
Napoleon nejspíš ještě ani netu-
šil, že ho čeká Moskva, F.L.Věk
studoval filosofii a v Americe byl
prezidentem George Washington
nebo John Adams, nanejvýš
Thomas Jefferson. Někde v tu
dobu nějaký truhlář postavil
skříň. Jednoduchou, elegantní,
decentně intarzovanou.
|
|
V Americe jsou vitráže Franka
Loyda Wrighta téměř posvátné.
Jejich kopie se prodávají
ve všech velikostech, ze skla,
celuloidu, z porcelánu, jako po-
hlednice, jako desky na dopisy,
jako nákupní tašky. Ne všechny
secesní vitráže jsou tak slavné
jako ty od F.L.Wrighta, i když
nejsou o moc méně půvabné.
U nás se jich tisíce zničily.
Ne ale všechny.
|
Hra s čarou, hra s plochou, hra
s významy, kopec jako kus lát-
ky, kus látky jako kpec, trhání
a spravování, co všechno člověk
spravuje v krajině a co všechno
krajina spravuje v člověku. Daisy
Mrázková, Spravovaný kopec.
|
O moc víc radosti ze života a vů-
le k dekoru se do jednoho kusu
keramiky vměstnat asi nedá.
Bruno Emmel byl profesorem
Znojemské keramické školy
a zároveň pracoval pro Wiener
Werkstätte. Spíš než kousek ke-
ramiky je to socha. Nebo dokon-
ce stavba. Smysl pro monumen-
talitu Bruno Emmel určitě měl.
|
Křeslo, patrně Kolo Moser,
ale to už dnes nikdo nedokáže.
A je to jedno, protože vznešenost
tohohle křesla je ve tvaru,
ne ve jménu jejího autora.
|
|
Nikdo neví, kdo to navrhl a od-
kud to je. Asi někdo z té party
architektů, co dělala českou
kubistickou keramiku, asi z Gra-
nitonu. Nebo někdo jiný a odně-
kud jinud. Keramická dóza,
průměr sotva dvanáct centimet-
rů, ale ovládne suverénně metr
na obě strany. Zploštělá koule
a lineární dekor, víc nic.
|
Zájem investorů se pořád trochu
posouvá směrem k současnosti.
Už dlouho nejen Filla a Čapek,
ale i Černý a třeba Janoušek, ale
jde to pořád dál. Lada, Lhoták,
Gross... Kdo víc by teď měl být
na řadě než Jan Smetana?
|
Určitě je to bronz a určitě je to
Vítězslav Nezval; kdo je ale au-
torem, to nevíme. Těžko to mo-
hla být nějaká nula. Až jednou
ta informace odněkud vyleze,
všichni budou říkat "No já jsem
si to vždycky myslel, že to bude
nejspíš on."
|
Kdo neví, co může prožít čára,
může se dívat na kresbu
Daisy Mrázkové a ten příběh
pomalu rozplétat. Žádný balast,
žádná hlušina, jen stříbrná
nitka čáry.
|
|
Profesor Hodonský se proslavil
jako melancholický pozorovatel
tichých vodních světů a lužních
zákoutí, širokou paletou sytých
zelení v přesných a citlivých
kompozicích. Parník na řece
ale ukazuje, že jeho dnešní
až asketickou ukázněnost před-
cházela v šedesátých letech ve-
selá formová hravost a svobod-
ná barevnost.
|
Skupina 12/15 tvrdila, že přišla
Pozdě, ale přece; ale přišla a hi-
storie už ji nikdy z dějin českého
umění druhé poloviny dvacátého
století nedovolí odejít. A jako
vždycky všechny umělecké sku-
piny měla členy hlasitější a čle-
ny tišší. Jaroslav Dvořák patřil
mezi ty tišší. To samo o sobě
ale není ani zásluha ani chyba,
důležitá jsou díla.
|
Tak jako na každém konci sto-
letí vedl se spor o to, jestli stole-
tí končí 31.12.1899 a nové začí-
ná 1.1.1900, nebo jestli jedno
končí 31.12.1900 a druhé začí-
ná 1.1.1901, což sice nevypadá
dobře, jenže logicky vzato to ne-
smysl rozhodně není. V porce-
lánce Eichwald ale začalo stole-
tí roku 1900, a to servisem Jutty
Siky. Servis se proslavil dvěma
dekory. Častějším geometrickým
a vzácnějším "břízovým". Tvaro-
vě nic modernějšího už ve dvacá-
tém století nevzniklo.
|
Podmalby na skle bývají buď au-
tenticky lidové, ty mají svůj naivní
půvab, nebo to jsou jakési pseu-
dolidové kýče. Sběračky bram-
bor nejsou ani jedno ani druhé.
Mají velký půvab, ale ne naivní.
Jsou přesně až rafinovaně styli-
zované, jisté v každé jednotlivé li-
nii a řadí se někam k sociálnímu
umění 20. let. Jestli to byl autor
neškolený, byl to génius. Ale spíš
se teď na nás z malířského nebe
pobaveně usmívá jeden
z HoHoKoKo nebo někdo podob-
ný.
|
|
Profesora Kolíbala každý zná
jako "chladného analytika pro-
storových vztahů". Na jeho sou-
borné výstavě v roce 1997 byly
vidět i jeho figurální plastiky
z padesátých let. Málokdo ale
ví, že za jeho abstraktními geo-
metrickými obrazci je téměř
čtyřicet odilustrovaných knih,
že Stanislav Kolíbal je, mimo
jiné, brilantní kreslíř.
|
Dobrý portrét se pozná podle
toho, že hlava vypadá pravděpo-
dobně, že se oči dívají stejným
směrem, že tvář má nějaký vý-
raz, že portrét dobře charakteri-
zuje portrétovaného. Poznat,
jestli je portrét dobrý nebo není,
může jen ten, kdo portrétovaného
zná. Když ale portrét není dobrý
nýbrž je výborný, pozná to i ten,
kdo nikoho nezná. Je úplně
jedno, kdo je na portrétu Fran-
tiška Ronovského, čí to byla
teta nebo sestřenice a jak vy-
padala ve skutečnosti. Výborný
portrét funguje sám o sobě
a jestli mu je někdo podobný
nebo není, už vůbec není
podstatné.
|
Plachá čára, nesebevědomá
a trhaná, jakoby ji ze sebe těžce
tlačil. Ale v celku figury je taková
jistota, jakou tu mělo jen málo
malířů. František Tichý, Akro-
batka.
|
Vždycky budou módy, něco se
bude líbit víc a něco méně a pak
zase naopak a budou se proto
vymýšlet různé důvody. Česká
kubistická keramika ale bude po-
řád jediná na světě. Třeba Janá-
kova váza. Málo v čem jsme kdy
byli jediní nebo první. V tomhle
rozhodně ano a už se to nezmění.
|